Konečně Sri Lanka

Srí Lanku už jsme plánovali tolikrát, ale vždycky z ní sešlo. Buď se objevilo něco víc nebo nám došla odvaha a zalekli jsme se "malé Indie". I tentokrát to málem nedopadlo. Nicméně Cape Town to nakonec prohrál a byl odsunut do budoucna.

K lokální organizaci jsme využili služeb vyzkoušené CK Go2xyz. Za ty dva nebo tři roky, co jsem s nimi Srí Lanku řešil, si prostě naše peníze zasloužili :-). Jejich zkušenosti a vědomosti nás přesvědčily. Ví, o čem mluví, takže můžeme jen doporučit (v roce 2017 nám organizovali Maledivy a vše fungovalo na jedničku).

Letenky nás sice trochu trápily, ale nakonec přišla cenová akce a nás opět po letech čekaly Emirates s jedním codesharem s Fly Dubai. Loni nám Fly Dubai zrušily první dva lety a velkoryse nabídly rebook nebo vouchery. Letos jsem si dělal legraci, jestli se nám pokusí zrušit alespoň ten jeden let. A opravdu se to stalo. Dva týdny po zakoupení letenek nám Pelikán (náš prodejce) sdělil, že let byl zrušen. Tentokrát byla naštěstí prodejcem letenek společnost Emirates, a tak nám nabídla svůj jiný (pro nás lepší) let.

Agenda ve Srí Lance už byla jasná (několik let):

Negombo, Dambulla, Sigirya, sloní safari, Polonnaruwa, relax na pláži v Passikudě a pak zpět přes Kandy, Nuwara Ellyi, Hortonske pláně, Negombo

Dovolená by to měla být na pohodu, protože tentokrát se nám o transport bude starat anglicky mluvící řidič a my se "jen" povezeme.

Týden (7.3.2018) před odjezdem na sebe Srí Lanka upozornila ve zprávách:

Nicméně CK potvrdila, že se nic neděje, resp. že se nepokoje dějí v okolí Kandy a nemají žádný vliv na náš itinerář.

14.-15.3. Letíme na Srí Lanku

Ve 12 hodin jsme vyrazili na další cestu do Asie. Go Parking trochu překvapil jedinou zastávkou uprostřed terminálů. Letiště tentokrát vypadalo skoro liduprázdně, bagage drop off i boarding proběhly rychle a bez jakýchkoliv zdržení. 

V Airbusu A – 380 jsme se usadili v horním patře, kde je konfigurace 2-4-2. Paradoxně tam bylo v economy víc lidí než dole, takže si pak šlo pár lidí přesednout dolů. I tentokrát s námi letěly „celebrity“, i když v business: bývalá playmate Štefánková a hokejista Hudler s rodinou. Emirates servis byl tentokrát na jedničku. O jídlo, a hlavně pití nebyla nouze. V Dubaji jsme přistáli dle plánu ve 23:50.

Do dalšího letu zbývalo jen 2,5 hodiny, a tak nebylo moc času. Bohužel terminál, ze kterého jsme letěli dál, byl tak trochu v rekonstrukci, a tak na noční občerstvení nebylo co vymýšlet. Musel stačit přeplněný Starbucks. Další let v Boeingu 777-300 už byl plný. Chvíli jsme spali, chvíli koukali, posnídali a po 4 hodinách jsme vystoupili na letišti na Srí Lance v Colombu.

Posbírali jsme kufr a rychle se převlékli do letního oblečení. Teplota přes 30 nebyla kompatibilní s naším letovým oblečením. Imigrační i výměna v Peoples Bank proběhly rychle. V hale letiště bylo několik bank a všechny mají stejný (asi dohodnutý) kurz na směnu peněz.

U východu z letiště jsme našli našeho řidiče s jmenovkou. Původní řidič Saman měl bouračku, a tak jsme dostali jiného jménem Melinda. Čekala nás hybridní Toyota Corrola a první delší cesta za kulturou. Doprava se ukázala jako velmi kreativní. Hlavně počet jízdních pruhů se ukázal být jako zcela nepodstatný, místní řidiči jsou mistři v předjíždění kdekoliv. Na druhou stranu se vše děje se stoickým klidem, žádná agrese nebo naschvál v podobě zrychlování. Prostě, kdo spěchá, tak může předjet.

Už po cestě vidíme jak rozdílné kultury žijí na Srí Lance vedle sebe: budhisti – Sinhálci, hinduisti – Tamilové, muslimové i křesťané. 

Jejich svatostánky lemují cesty v celé zemi. Další zajímavostí, které jsme se celý pobyt nepřestali divit, je množství školek, škol a univerzit. Ráno a odpoledne všechny silnice zbělají dětmi v bílých školních uniformách. Množství omladiny je neuvěřitelné. Asi jsme vypadali dost vyčerpaně a proto nám Melinda před první zastávkou radši koupil kokosy. Jak vidíte z fotky níže průvodci si osvojili západní kulturu a svým vzhledem a chováním se dost liší od "běžných" obyvatel.

Po 3,5 hodinách cesty a troše spánku jsme zastavili u prvního chrámu v Dambulle (vstupné 1.500 rupií). Nejdříve nás čekalo 400 schodů do kopce cestou králů, první skupiny opic a první teplotní šok. 

Jedná se o chrám postavený v rámci místních jeskyní, kam postupně vladaři přidávali sochy a kresby budhy. 

Nakonec jich bylo vytvořeno více než 200 a většina z nich je ve velmi dobrém stavu. Přišlo první zouvání (do všech chrámů se chodí na boso) a hned jsme si vzpomněli na průvodce i doporučení od CK, že je lepší mít u sebe staré ponožky. 

 

Skála, na které leží chrám, je totiž během dne rozpálena do běla. Místní byli naštěstí chápaví a někde ležel „kobereček“, který měl o pár stupňů méně. Jinak to byla chůze skoro jako po žhavém uhlí a většina turistů vtipně poskakovala. 

 

Zpět jsme šli cestou obřích magnolií s výhledem na zítřejší cíl - Sigiryi. S naším řidičem jsme se opět setkali u paty hory, kde kolem roku 2000 postavili mohutný budhistický kýčovitý chrám.

 

Přišel čas na oběd a zastávka v restauraci Curry Leaf. Před domem už stály autobusy, bylo tedy jasné, že se jedná o turistickou jídelnu. Totožné jídlo bylo pak v každé další turistické restauraci. Jedná se o „dětskou“ verzi běžného jídla, kterou jí místní, ale bez chili a dalších hot přísad. Nadšeni jsme nebyli, ale hlad byl větší. Oběd ve formě bufetu stál cca 100,- CZK na osobu.

Po jídle nám už cesta do hotelu trvala jen 20 minut. Resort Camellia se nacházel trochu bokem od hlavní silnice. 

V obrovské zahradě byly rozházeny malé domečky vždy se čtyřmi pokoji. U hlavní budovy restaurace ležel bazén s posezením. Po rychlém checkinu nás řidič ponechal odpočinku a my se šli vyvalit k bazénu a začít chytat bronz. Celá zahrada byla plná ptáků a dalšího života, takže jsme dokonce měli příležitost zachránit i jednu kudlanku nábožnou ze spárů hluboké vody v bazénu.

Okolo 7. hodiny večer, když jsme se chystali na večeři, přišla mohutná bouřka. Naštěstí krátká a jediná za celý náš pobyt. Večeře byla opět formou bufetu, nepálivé místní jídlo bylo doplněno i o evropské těstoviny, saláty atd. Obědová restaurace, ale nesahala Camellii ani po kotníky a to platilo pro celý pobyt – hotely měly vždy širší a chutnější jídlo než vývařovny na cestách.

16.3. Sigirya a sloní safari

Budíček zazvonil už v 6 hodin. V 6:30 byl nástup k odjezdu. Nicméně hotel zapomněl připravit snídaňové balíčky, díky tomu jsme do sebe ještě za 15 minut narvali horký čaj a pár kalorií, vyzvedli si balíčky a vyrazili na Sigiryi.

Po cestě jsme opět všude viděli děti školou a školkou povinné. Chvíli po 7. jsme zaparkovali na parkovišti u Lví hory a koupili vstupenky. Několik průvodců nám nabídlo služby, ale vše bylo v mezích slušnosti a nikdo nebyl neodbytný nebo vlezlý. Prohlídka začala v dolních zahradách, jimiž vedla cesta k patě skály a potom dál vzhůru.

Při pohledu nahoru jsme skoro nevěřili, že se dostaneme až úplně nahoru – taková to byla výška. Celý komplex byl uklizen a na několika místech jsme potkali zaměstnance, jak zametají a čistí uličky. Málokde v Asii se takhle starají o památky.

 

Cesta nás provedla mezi obří kameny a pak dál několika schodišti. 

Jedno točité schodiště nás dovedlo ke starobylým malbám vnadných žen, kde se nesměly pořizovat fotografie. Kresby byly tak povedené, že o kus níže na takzvané Mirror Wall zanechávali dávní obyvatelé (okolo 400 n. l.) dívkám z maleb obdivné vzkazy. Plošiny okolo Mirror Wall nás dovedly okolo skály ke lvím tlapám a poslednímu schodišti vzhůru. 

Kdysi tady bývala obří socha lva a vzhuru se chodilo jeho tlamou. Na vrcholu samotné skály se zachovaly zbytky několika staveb. 

Dodnes panují dohady, jestli se jednalo o palác nebo chrám. Každopádně postavit cokoliv na takovém místě zaslouží respekt. Prošli jsme si zbytky staveb (asi 1,5 hektaru) a pokochali se krásným výhledem do okolí. 

Stejně jako na celé Srí Lance tak i tady bylo velké množství divokých psů a i tady je krmili turisti. Někteří se potom divili, když psi začali projevovat zájem o jejich svačiny. Cesta dolů byla podstatně příjemnější a rychlejší. Zavedla nás mezi další kamenné stavby: jeskyni kobří kápě a velkou plochou skálu. 

Teprve tady jsme ocenili náš brzký start. Okolo deváté hodiny už byla celá cesta vzhurů plná lidí, které dovezly autobusy a schodišti se táhl dlouhý had turistů (hlavně z Číny). Někteří to při pohledu na výšlap rovnou vzdali a čekali dole ve stínu. Ještě jsme si udělali fotku Sigirye z dálky přes nádrž Sigiri Weva a jeli zpět do Camelie. 

V hotelu jsme si ještě dali čaj a zbytek snídaně.

Do oběda jsme měli volno, a tak přišel opět čas na odpočinek u bazénu. Na oběd jsme se domluvili s řidičem mimo hotel. Skončili jsme opět v turistické restauraci jménem Rukmali, tentokrát ale o level lepší, než byla ta první. Zatím se nám nedařilo přesvědčit řidiče, že přežijeme originál pálivé jídlo.

Po obědě jsme chvíli čekali na safari pick up, ale nakonec se ukázalo, že musíme ještě někam popojet. Na místě srazu na nás čekal lokální off road. 

Cesta trvala asi 40 minut po silnici a dalších 20 minut cestou necestou. Na řidič nás stále doprovázel, jen tentokrát jako spolujezdec. U brány Národního parku Kaudulla jsme chvíli počkali na vstupenky, a pak vjeli společně s podobnými auty do parku. Lístek včetně auta stál 7.700 R. Zpočátku to vypadalo, že uvidíme jednotky slonů jen z dálky, ale nakonec jsme měli pocit, že jsme viděli všech 200 slonů z tohoto parku. 

Sloni byli všude a byli všech velikostí – od slůňat po dospělé velké samce. Měli jsme štěstí a viděli i tzv. tuskera s kly (jediný kus). Kromě slonů jsme viděli i jednoho menšího krokodýla, vodní bůvoly, makaky, ledňáčky, volavky a orla. Po asi hodině ježdění jsme se otočili a zamířili zpět do hotelu. Večer jsme si odpočinuli, dali večeři a usnuli po náročném dni.