14.-15.3. Letíme na Srí Lanku

Ve 12 hodin jsme vyrazili na další cestu do Asie. Go Parking trochu překvapil jedinou zastávkou uprostřed terminálů. Letiště tentokrát vypadalo skoro liduprázdně, bagage drop off i boarding proběhly rychle a bez jakýchkoliv zdržení. 

V Airbusu A – 380 jsme se usadili v horním patře, kde je konfigurace 2-4-2. Paradoxně tam bylo v economy víc lidí než dole, takže si pak šlo pár lidí přesednout dolů. I tentokrát s námi letěly „celebrity“, i když v business: bývalá playmate Štefánková a hokejista Hudler s rodinou. Emirates servis byl tentokrát na jedničku. O jídlo, a hlavně pití nebyla nouze. V Dubaji jsme přistáli dle plánu ve 23:50.

Do dalšího letu zbývalo jen 2,5 hodiny, a tak nebylo moc času. Bohužel terminál, ze kterého jsme letěli dál, byl tak trochu v rekonstrukci, a tak na noční občerstvení nebylo co vymýšlet. Musel stačit přeplněný Starbucks. Další let v Boeingu 777-300 už byl plný. Chvíli jsme spali, chvíli koukali, posnídali a po 4 hodinách jsme vystoupili na letišti na Srí Lance v Colombu.

Posbírali jsme kufr a rychle se převlékli do letního oblečení. Teplota přes 30 nebyla kompatibilní s naším letovým oblečením. Imigrační i výměna v Peoples Bank proběhly rychle. V hale letiště bylo několik bank a všechny mají stejný (asi dohodnutý) kurz na směnu peněz.

U východu z letiště jsme našli našeho řidiče s jmenovkou. Původní řidič Saman měl bouračku, a tak jsme dostali jiného jménem Melinda. Čekala nás hybridní Toyota Corrola a první delší cesta za kulturou. Doprava se ukázala jako velmi kreativní. Hlavně počet jízdních pruhů se ukázal být jako zcela nepodstatný, místní řidiči jsou mistři v předjíždění kdekoliv. Na druhou stranu se vše děje se stoickým klidem, žádná agrese nebo naschvál v podobě zrychlování. Prostě, kdo spěchá, tak může předjet.

Už po cestě vidíme jak rozdílné kultury žijí na Srí Lance vedle sebe: budhisti – Sinhálci, hinduisti – Tamilové, muslimové i křesťané. 

Jejich svatostánky lemují cesty v celé zemi. Další zajímavostí, které jsme se celý pobyt nepřestali divit, je množství školek, škol a univerzit. Ráno a odpoledne všechny silnice zbělají dětmi v bílých školních uniformách. Množství omladiny je neuvěřitelné. Asi jsme vypadali dost vyčerpaně a proto nám Melinda před první zastávkou radši koupil kokosy. Jak vidíte z fotky níže průvodci si osvojili západní kulturu a svým vzhledem a chováním se dost liší od "běžných" obyvatel.

Po 3,5 hodinách cesty a troše spánku jsme zastavili u prvního chrámu v Dambulle (vstupné 1.500 rupií). Nejdříve nás čekalo 400 schodů do kopce cestou králů, první skupiny opic a první teplotní šok. 

Jedná se o chrám postavený v rámci místních jeskyní, kam postupně vladaři přidávali sochy a kresby budhy. 

Nakonec jich bylo vytvořeno více než 200 a většina z nich je ve velmi dobrém stavu. Přišlo první zouvání (do všech chrámů se chodí na boso) a hned jsme si vzpomněli na průvodce i doporučení od CK, že je lepší mít u sebe staré ponožky. 

 

Skála, na které leží chrám, je totiž během dne rozpálena do běla. Místní byli naštěstí chápaví a někde ležel „kobereček“, který měl o pár stupňů méně. Jinak to byla chůze skoro jako po žhavém uhlí a většina turistů vtipně poskakovala. 

 

Zpět jsme šli cestou obřích magnolií s výhledem na zítřejší cíl - Sigiryi. S naším řidičem jsme se opět setkali u paty hory, kde kolem roku 2000 postavili mohutný budhistický kýčovitý chrám.

 

Přišel čas na oběd a zastávka v restauraci Curry Leaf. Před domem už stály autobusy, bylo tedy jasné, že se jedná o turistickou jídelnu. Totožné jídlo bylo pak v každé další turistické restauraci. Jedná se o „dětskou“ verzi běžného jídla, kterou jí místní, ale bez chili a dalších hot přísad. Nadšeni jsme nebyli, ale hlad byl větší. Oběd ve formě bufetu stál cca 100,- CZK na osobu.

Po jídle nám už cesta do hotelu trvala jen 20 minut. Resort Camellia se nacházel trochu bokem od hlavní silnice. 

V obrovské zahradě byly rozházeny malé domečky vždy se čtyřmi pokoji. U hlavní budovy restaurace ležel bazén s posezením. Po rychlém checkinu nás řidič ponechal odpočinku a my se šli vyvalit k bazénu a začít chytat bronz. Celá zahrada byla plná ptáků a dalšího života, takže jsme dokonce měli příležitost zachránit i jednu kudlanku nábožnou ze spárů hluboké vody v bazénu.

Okolo 7. hodiny večer, když jsme se chystali na večeři, přišla mohutná bouřka. Naštěstí krátká a jediná za celý náš pobyt. Večeře byla opět formou bufetu, nepálivé místní jídlo bylo doplněno i o evropské těstoviny, saláty atd. Obědová restaurace, ale nesahala Camellii ani po kotníky a to platilo pro celý pobyt – hotely měly vždy širší a chutnější jídlo než vývařovny na cestách.