24. 3. Cesta zpět autem, vlakem a letadlem

Vyspinkali jsme se do růžova a dali si snídani v jídelně vyzdobenou na další tradiční místní svatbu.

 

Naposledy jsme si prošli rozlehlou hotelovou zahradu, kde bylo spoustu keřů ostříhaných do různých tvarů – nás nejvíc bavily konvice a šálky na čaj.

V 11 hodin nás řidič odvezl na stanici vlaku Nanu-Oya, odkud nás čekala cca 1,5 hodinová cesta do stanice Hatton, kde nás měl opět vyzvednout a odtud jsme dál pokračovali autem. Naposledy jsme zamávali vysočině a vyrazili na cestu domů.

Během 20 minutového zpoždění jsme si mohli prohlédnout nádraží i několik odstavených vagónů. Nejvíc se nám líbily dřevěné informační tabule s odjezdy a aktuálními informacemi, kam se vše psalo ručně. 

 

 

Perón byl skoro plný, když vlak dorazil. Náš lístek do 2. třídy stál 6 CZK! Jeli jsme v posledním vagónu 2. třídy, který přímo sousedil s jídelním vozem 3. třídy. 

Postavili jsme se k otevřeným dveřím a užili si celou cestu s místními. I když je pravda, že pravý Srí Lančan sedí s nohama ven z jedoucího vlaku nebo se aspoň vyklání celým tělem, aby se zřejmě vyvětral. 

 

Po cestě jsme viděli čajové plantáže, vesnice, města a hluboká údolí. České dráhy by se mohly nechat inspirovat aktivním přístupem prodavačů občerstvení i různorodostí. Samozřejmě všechny dobroty obsahují chilli.

Po 14. hodině jsme vystoupili v Hattonu a vzhledem k obrovskému hladu jsme rovnou zamířili do restaurace Peak Rest kousek od nádraží. Byla sice zavřená, ale řidič nám konečně domluvil rice and curry. I když jsme dostali turistickou verzi, měli jsme pocit, že shoříme. Se ctí jsme snědli 2 třetiny a zaházeli chilli pokrmy snad kilem rýže.

Dál jsme pokračovali do Negomba a kolem nás se zahušťovala doprava. Minuli jsme řeku na rafting, který jsme odmítli, protože nám tahle aktivita nic neříká. Do Negomba jsme dorazili okolo 19. hodiny. Řidič nás vzal do místního supermarketu Surapathi, kde jsme nakoupili čaj, místní medicínu Samahan a koření za neskutečné ceny.

 A protože nám do odletu pořád zbývalo několik hodin, vzal nás řidič do skromného penzionu vedle letiště, který využívají místní před odletem (a který vedla řidičova sestra). Dokonce nás pozval na večeři a dostali jsme Liona, ovoce, vajíčka, ale hlavně domácí dhal curry a paratu.

 

Během večeře jsme se dozvěděli, že Melinda (řidič) čeká za měsíc svatba. Bude trvat 2 dny a bude pozváno 200 hostů. Cena je na místní ceny a poměry závratná – 6.000 USD.

Před půlnocí jsme se dali dohromady a odjeli na letiště. Oba lety směr Praha byly opět plné, ale doletěly s námi v pořádku domů.

Na závěr několik slov k naší dovolené:

• Lidé jsou milí, usměvaví, rádi zdraví a vždy rádi pomůžou. Nikdy jsme se nesetkali s nepřátelstvím, a to bez ohledu na národnost či vyznání (tamil, sinhálec, muslim, hinduista, budhista).
• Vodu jsme pili vždy balenou, nicméně v hotelech bylo vždy možné si čistit zuby vodou z vodovodu
• Jídlo pálí a to hodně. Pro Indy je to, ale stále málo.

• Byli jsme trochu nervózní, jak to bude s čistotou a hygienou, ale obavy se nepotvrdily. Jak se říká, Srí Lanka není Indie.
• Nenarazili jsme na žádný turistický scam, dokonce i tea factory jsou cenově rozumné.

• Všude je velmi levno a to ve všech směrech: jídlo, vstupy, ubytování. Když se člověk vyhne stravování v luxusních hotelech, bude vždy fungovat hluboko pod náklady v ČR
• Na ulicích vládnou tuk-tuky, ale hned po nich je nejčastějším vozidlem hybridní Toyota